Rostou

Začali jsme poznávat štěněčí život. Není jednoduchý. Brzy po porodu začala fenka štěňata přemisťovat z bezpečné a teplé boudy na otevřenou verandu. Nosila je v tlamě, byla neklidná, měli jsme co dělat, abychom je uhlídali a aby malí nenachladli. Nevěděli jsme proč. Myslím si, že byla neklidná z cizích lidí, kteří třeba jen nakoukli, ale asi ji to vyrušilo a také jsme ji trochu změnili vnitřek boudy (kvůli teplu) a to se jí možná nelíbilo. Takže následovalo přestěhování do naprostého soukromí - odlehlý roh stolařské dílny, zateplený pelíšek, topení a další starost - uživí devět štěňat? Příroda rozhodla i bez nás a dvě štěňátka uhynula. Jedno, které bylo nejslabší a jedno krásné s bílým pruhem na hlavě. Toho je mi obzvláště líto. 

A teď kojení. Kojí vůbec Gita? A kojí dostatečně? Má dost mléka? Pro jistotu jsem koupila krabici štěněcího mléka v prášku a lahvičky a modlili jsme se, ať se Gita dobře stará. Vyšlo to. Štěňata jsme krmit nezačali, ale zato Gitu!!!! První dny skoro nechodila ven, museli jsme ji vyhnat na venčení, ale pila a žrala za tři. A my jsme se tužili - maso, glukóza, vajíčka, tvaroh, vývar, zelenina, ovoce, dršťky, slepice, mléko. Všecko do ní jen padalo. A pejsci krásně přibírali, spali, vyměšovali, pili. 

První týden jsme je kontrolovali i v noci ,aby je třeba zas nenosila pryč, ale v novém pelíšku byla klidná, spokojená.